Dvakrát vyjmuto z knih:

Pro zdravé oči - John Selby. Vydal r. 1995 Knižní klub. Originál německy r. 1985
Lidstvo na rozcestí - Radomil Hradil. Vyd.  Fabula, Hranice 2009

*       *       *

Poznatky k práci očí:

Citace z knihy:  Pro zdravé oči - John Selby

Dosud převládal názor, že buňky sítnice přijímají zrakové informace jako film v kameře a předávají je do mozku k analýze. Dnes však už víme, že první interpretace zrakových vjemů se uskutečňuje už na sítnici. Zpracované vjemy jsou pak vedeny do mozku, kde vznikají asociace s dřívějšími vjemy a vytváří se celkový obraz. Ať již s touto představou souhlasíte nebo ji odmítnete - zrakové zkušenosti z raného dětství ovlivnily přinejmenším zčásti způsob a stupeň vaší schopnosti zrakového vnímání.

--- miliony fotosenzitivních buněk reagují jednoduchým rozhodnutím: ano - ne. Sítnice nejprve zjistí rozdíly v intenzitě světla. Zjistí, zda je tu stín, kde světlo přechází v tmu. Tak vzniká základ černobílého obrazu, který „vidíme“. s. 45

Mozek není v při procesu vidění nikdy pasivní. V závislosti na emočním rozpoložení, tělesných požadavcích a psychickém očekávání vyhledává aktivně určité druhy informací a dle momentálního zájmu je různými způsoby zpracovává. Přijímá obraz zachycený sítnicí a tuto okamžitou, novou informaci zařazuje do nekonečné databáze dřívějších zrakových informací, čímž zprostředkovává význam viděného obrazu. s. 45

Kamkoliv se podíváme, snažíme se rozpoznat tvar připomínající nám ty, které jsme již dříve viděli. s. 46

Vnitřní buňky čočky bývají ve starším věku často nedostatečně vyživovány a začínají odumírat. Tím se snižuje schopnost čočky měnit tvar a zhoršuje se vidění do blízka. Dalekozrakost. s. 62

Např. současný model vzniku krátkozrakosti tvrdí, že tvar oční koule je neměnný. To by znamenalo, že v případě protažené očí koule neexistuje možnost změnit tento stav a obnovit její normální tvar.

Mnozí, původně silně krátkozrací lidé, k nimž patřím i já, však už zase vidí naprosto normálně a dokazují tak, že oko je určitým způsobem schopno měnit svůj tvar. Není sice ještě zcela objasněno, jak podobný proces probíhá, ale možnost změny je tím prokázána. Mnozí krátkozrací lidé také občas zažijí okamžiky zcela ostrého vidění, když určitou dobu nepoužívají brýle nebo kontaktní čočky. To dokazuje, že oči mají skutečně schopnost krátkozrakost korigovat. Navyklý reflex však vždy zvrátí uskutečněnou korekci do původního stavu. s. 127

Každý ví ze zkušenosti, že malé dítě věří, že předmět neexistuje, pokud ho nevidí. Krátkozrakost je možná návratem k této zkušenosti. Pokud dítě nemůže odstranit nebezpečí nebo před ním utéci, zůstává mu pravděpodobně možnost změnit svou zrakovou funkci, čímž nebezpečí vizuálně jako by vybledne, „zmizí ze zorného pole“.

Lze tedy předpokládat, že změna tvaru oční koule je pro dítě pozitivní, pravděpodobně i velmi důležitý proces, jímž si usnadňuje život. Tím, že si okolní svět „rozostří“, nevidí ani nebezpečí, a proto pro něj není. Krátkozrakost se stává možností, jak uniknout před nebezpečím. Tato hypotéza se mým kolegům i mně osobně při mnohaleté terapeutické práci s krátkozrakými osobami opakovaně potvrzovala. Dospělí lidé, u nichž se krátkozrakost projevila už v dětství, mají skutečně tendenci odvracet pohled, když je něco rozzlobí nebo vyděsí, tendenci nevidět žádné nebezpečí.

Krátkozrakost je nevědomé rozhodnutí oslabit zrakovou funkci, shrnuto:

Jestliže dítě vyrůstá v prostředí, které vyvolává strach, existuje možnost, že při vnímání svého okolí spatří pokaždé něco děsivého. Již samotná představa, že tomu tak může být, vyvolává pocity strachu. Stres z tohoto stavu nepřetržitého rozčilení ohrožuje zdraví dětského organismu. Mozek analyzuje problém a zjišťuje, že pokud jde o fyzickou akci, nelze podniknout nic, co by odvrátilo nebezpečí nebo poskytlo možnost úniku. Existuje třetí možnost. Po snížení zrakové ostrosti nebezpečí mizí a stres se odreaguje. s. 128 - 129

---

Existují lidé, u nichž se po mnoha letech krátkozrakosti skutečně plně obnovila normální funkce zraku. --- U mnoha lidí, u nichž se normální funkce zraku obnovila, nastal tento zvrat během psychoterapeutického procesu náhle a zcela spontánně, nikdy však během testování při optometrickém vyšetření. s. 130

Ještě nedávno potřásali lékaři nedůvěřivě hlavou při představě, že by někdo dokázal ve svém organismu vyvolat fyzické změny psychickým úsilím. Tělo bylo považované za komplexní stroj složený z buněk, který nereaguje na svět vědomí, existující nezávisle na něm.

„Psychika se stala určujícím faktorem pro zdraví a nemoc.“ (Dossey, r. 1984) s. 184


*       *       *


Práce očí a nebezpečné vlivy při sledování televize:

Citace z knihy:  Lidstvo na rozcestí - Radomil Hradil

Obvykle sice máme dojem, že vnímáme celistvý obraz (a jeho postupné ohmatávání si neuvědomujeme), ve skutečnosti však ostře vidíme jen v úhlu dvou stupňů, vše ostatní je nejasné, rozmlžené, a my získáváme celkovou představu jen ohmatáváním viděného. Zajímavé je, že toto ohmatávání je zcela individuální, je určováno zájmem člověka, a mluví se proto o intencionálním vidění. Navíc to není schopnost vrozená, ale rozvíjená během života; chceme-li se naučit dobře pozorovat a vidět, musíme se v tom cvičit.  Německý anthroposof Reiner Patzlaff (1943) ve své publikaci o rizicích televizního konzumu „--- např. upozorňuje na pokus, při němž byla třem skupinám lidí - profesionálním malířům, znalcům umění a laikům - ukázána série obrazů a zjišťovaly se jejich oční pohyby. Oči laiků se u abstraktních i konkrétních obrazů chovaly stejně: v malých stakádách se snažily ohmatat celý obraz a něčeho se „chytit“; postupovaly od jednotlivostí k celku. Naopak oči malířů a znalců postupovaly u abstraktních obrazů jinak: velkými stakádami ohmatávaly obraz jako celek a jednotlivosti pak do tohoto celku začleňovaly.“ s. 89

Zvláštností těchto očních pohybů tedy je, že i když si je neuvědomujeme, jsou evidentně řízeny naší vůlí, respektivně naším Já, a závisí na našich zkušenostech (tedy na naší minulosti) a na naší intenci (tedy na tom, co přichází z budoucnosti). s. 90

---

Jak se ale chová naše oko, když se dívá na plochu obrazovky, na níž vlastně nemůže nic ohmatávat? Vždyť jen se pokusí zafixovat nějaký bod, tento bod už ve skutečnosti dávno pohasl a uhánějící paprsek právě rozsvěcí jinou část obrazu. Oko tedy přeskočí na jiný, právě viditelný bod, ale ani ten už tam v tu chvíli není. --- po několika marných pokusech oko svou snahu vzdá. Pohyby oka se zpomalí a oko nyní vykonává již jen asi 1 stakádu na vteřinu; došlo tak ke snížení počtu očních „skoků“ téměř o 90 %, v porovnání např. se čtením. Aktivita oka je výrazně utlumena a výsledkem je upřený, strnulý pohled, které se říká též „zírání“. K tomu navíc přistupuje utlumení akomodačních pohybů oka, tedy přeostřování zraku na různé vzdálenosti.  s. 91

Zdá se, že při sledování televiz dochází v náznaku k něčemu podobnému (do těla mohou částečně vstupovat jiné duchovní bytosti): naše Já je ochromeno a je donuceno poněkud opustit naše tělo; ztrácí nad ním výsostnou vládu. s. 93

Stěžejní zážitek dítěte při sledování televize, který si my dospělí většinou ani neuvědomujeme, ale který je pro malé dítě nezvyklý a ve své podstatě děsivý: Přede mnou se odehrávají různé děje, které mě vtahují, ale ať dělám, co dělám, protagonisté těchto dějů mě nevnímají, nereagují na mě, je jim jedno, do dělám a jestli tu jsem, jsem jim zcela lhostejný. A dítě se z aktéra zvolna stává divákem, tedy člověkem pasivně přijímajícím svět tak, jak je mu předkládán. Volní aktivita vedená naším Já je velkou částí toho, co dělá člověka člověkem, diváctví znamená rezignaci na část vlastního lidství a divák tak v určité své části přestává být člověkem a stává se - strojem. s. 100

Absence pohybu při sledování televize a zaplavování vlastního vnitřního světa obrazy, které nemají žádnou souvislost s realitou dítěte, a informacemi, které pro něho nemají žádný význam, vedou k jeho deprivaci, která má v tomto věku tak závažné důsledky, že je nutné označit za násilí páchané na dětech.

---

Mozková kůra dětí, které sledují televizi 10 až 15 hodin denně, je „prázdná jako poušť“. Vědci u těchto dětí také konstatovali „úplnou ztrátu schopností imaginace“. Některé nebyly schopny nakreslit zpaměti ani ty nejjednodušší věci, jako např. hrnek.

Patzlaff: „V každém případě by si dospělý měl vzít za povinnost dítě při sledování televize doprovázet, dokonce i tehdy, jedná-li se o čistě 'dětský' pořad, který vypadá jako snadno srozumitelný. Dítě má skoro vždy otázky a postřehy, o kterých se chce s dospělými pobavit, a mělo by k tomu mít příležitost.“ s. 101

Připravil B.T., www.tichanek.cz

www.tichanek.cz